I. serie
NEKRÓZA
ISLAMASTÁT
ČEST
STÁT
ÚTOK
OBRANA
INFORMACE
ÚTĚK
II. serie
MALÝ HACKER
PŘETOPENÝ KOTEL
VLAST
DŮVĚRA
EXKURZE
SOUKROMÍ
Hana si oddechla, porodila bez komplikací už dvanácté dítě. Je otrokyní v surrogační stanici v Luoyangu. Její kamarádka Eva takové štěstí neměla, vyskytly se komplikace a musela dítě donosit se zvýšenou péčí. Ihned po porodu ji prodali do nedaleké nemocnice na transplantace. Vedení podniku se snaží dosahovat maximální rentability, což znamená, že se nespolehlivých rodiček zbavují a Eva měla problémy už podruhé.
Hana zažila nejšťastnější chvíle života, když si ji na odnošení dítěte najal bohatý manželský pár. Běžní zákazníci nechávají svá oplodněná vajíčka odnosit dálkově. Někteří se i přijedou na nosičku podívat. Tenhle pár však věřil, že je důležitý jejich vliv na dítě i před porodem. Bydlela skoro rok v jejich překrásném domě v Pekingu. Mnoho krásného tam zažila a mnohé se dozvěděla. Často si povídala s panem Pengem, je to stopadesátiletý pán a mnohé zažil. Dokonce si pamatoval, že Nová Persie kde se narodila, se dříve jmenovala Evropa a patřila Američanům. To však bylo v době, kdy na světě vládl chaos a nepořádek.
Také viděla i těhotné Číňanky, byly to ženy z chudého venkova, ty si nemohou dovolit nechat odnosit dítě v surregační stanici. Uvědomila si přitom, že může být zajímavé mít vlastní dítě. Říkají, že se takové oplodnění nedělá v laboratoři, ale nastává při sexu. Po tom však nijak netouží. V zábavním podniku v Rijádu, kde byla otrokyní od svých sedmi let, provozovala sex prakticky nepřetržitě a vůbec ji nenapadlo, že to může s plozením dětí nějak souviset. Byla celkem ráda, když ji v šestnácti prodali do Číny. V surrogační stanici se má celkem dobře, je kvalitní nosička dětí.
Evu měla ráda, bude jí chybět. Zná ji už od dětství z chovné stanice. Byli tam s nimi dokonce i chlapci. Většinu jich však brzy prodávali rovnou do nemocnic na orgány. Některé prodávali na prácovní výcvik, však zde v podniku také někteří pracují. Nemohou sice nosit děti, protože nemají dělohu, ale dělají některé těžší práce, při kterých by nosičky mohly poškodit dítě zákazníka.
Eva s ní byla i v Rijádu. Už tam však měla smůlu. Jednou si tam s ní rozdováděná partička mladých Arabů užívala tak, až jí ze všech míst krev tekla. Možná právě proto nebyla tak kvalitní rodičkou jako já, pomyslela si. Eva tehdy uvažovala o sebevraždě, ale nechtěla ostatním ublížit. Kdyby se zabila, krutě by za to trestali ostatní dívky.
Teď si na pár měsíců odpočnu, stačí odstříkávat mléko. Po dvou měsících ji do dělohy sice dají další dítě, ale ze začátku je to vždycky pohoda, záda začnou bolet, až když dítě nabere trochu váhy.
Když uviděla přicházet do místnosti Tenga, který pečuje o klid nosiček, trochu znejistěla. Obavy se naplnily, Tehng jí oznámil, že je prodána do chovné stanice. Vysvětlil jí, že tam bude rodit vlastní děti. Byla zvědavá, jak oplodní její vajíčko. Teng ji vysvětlil, že oplodnění dělají spolehlivě v ambulanci. Semeno odebírají bílým chlapcům, stejným jako je Hana. Pro tyto účely některé nekastrují v šesti letech, ale nechávají je dorůst až do šestnácti.
Také jí vysvětlil, že celkově klesla poptávka po nošení dětí, ale naopak vzrostla Japonská poptávka po dívkách do zábavních parků, takže potřebují posily v chovné stanici.
No jo, už jsem stará pomyslela si, musím ta opatření chápat, vždyť o nás tak pěkně pečují. Lepší než ležet někde v nemocnici a čekat až mě postupně rozeberou. Možná bude mít má holčička štěstí a koupí si ji v Japonsku nějaký Američan, který jí daruje svobodu.
2084 - I.serie, 1.pokračování - NEKRÓZA
Střední Evropa- počátek 21.st: Honza využíval pauzy mezi útoky ručníkářů a provizorně vtlačoval náboje do již několikrát použitého, nyní prázdného kulometného pásu. Ve chvílích klidu přemítal o současné situaci, a stále ji nechápal. Vůbec netuší co se děje pár set metrů od letiště, které společně se zbytky vojáků a svých přátel brání. Vše se odehrálo příliš rychle.
Vzpomínám, jak mě před pár dny v noci dvakrát vzbudil hluk vzdálených výbuchů. Zřejmě nějaká oslava s ohňostrojem či co pomyslel jsem si. Ráno zjistím, že nejde elektřina. Nemohu si uvařit čaj, všechny spotřebiče mám na elektřinu, v obci není rozvod plynu. Nevadí nasnídám se v práci.
Obléknu se a jdu k autu. V garáži je tma a elektrický pohon nefunguje. Po tmě se to špatně řeší. Konečně jsem našel svítilnu a podařilo se mi odblokovat otvírání vrat. Po vytažení dveří do garáže konečně vniklo světlo. Větší problém je s pojezdovou bránou. Mechanizmus je zamčený a nepamatuji si kde mám klíče. Postupně zkouším různé „nalezence“ až jsem úspěšný. Odhrnuji bránu a se zpožděním vyrážím do práce. Doufám, že tu elektřinu brzy zapnou, začíná být zima a dům může vychladnout.
Jedu autem a připadá mi v něm nějak ticho. Zjišťuji, že rádio je zapnuté, má oblíbená stanice však nějak nehraje. Přepínám předvolby a pořád nic, snad se ten krám nepokazil. Brzy musím zastavit, kvůli koloně. Zřejmě se stala nějaká nehoda, to se občas Břežanské údolí zacpává. Kolona se však téměř nehýbe.
Při čekání laboruji s rádiem až se mi podaří něco naladit. Je to Český rozhlas, nikdy jsem ho sice neposlouchal i když platím poctivě koncesionářské poplatky. Teď je to jediná stanice, kterou lze naladit. Komentátor oznamuje, že došlo k celé řadě poškození energetické sítě. Nejsou známy příčiny. Buď to byly teroristické útoky nebo nehody. Dozvídám se, že útok zasáhl i Barrandovský most, který se zřítil do Vltavy. Komentátor nemá oficiální informace o situaci, říká však, že v Praze je naprostý dopravní kolaps. Elektrický proud v Praze a okolí nejde, fungují pouze instituce vybavené náhradními zdroji. Obě jaderné elektrárny jsou mimo provoz, poškozená je i rozvodná síť.
Beru do ruky mobil, ale je to marné, síť nefunguje. Uvažuji. Má vůbec smysl někam jezdit? Když nejde proud, nefungují počítače, nefunguje internet. Máme sice záložní zdroj, ale ten utáhne pouze server. Nejsem sám, který se otáčí a vrací domů. Mezitím se už nahromadila spousta aut i u benzínky. Benzín neprodávají, nefungují čerpadla. Je mi to však jedno, stejně nejde platit kartou a peněz v hotovosti moc nemám. Před vchodem je šílená fronta. Dozvídám se, že máme štěstí, že je otevřeno, velké supermarkety mají z technických důvodů zavřeno. Nemám rád fronty, kašlu na to a jedu domů.
Co však dělat, když nejde proud. Na ulici se potkávám se sousedy a debatujeme o situaci. Nikdo prakticky nic neví. Všechny nás nová situace zaskočila. Vůbec nevíme co máme dělat. Přemýšlíme nahlas: Nikdo nic nevyrábí, zboží se nepřepravuje. Autům dochází benzín a nelze ho natankovat. V současné situaci jsou však na přepravě závislé všechny výroby. Všechny firmy jsou závislé na nepřetržité výměně informací. Nefungují banky a bankomaty.
Nově příchozí soused oznamuje: „Neteče voda!“ Přemýšlíme, za jak dlouho se může podařit obnovit dodávku energie. Co když se to nepodaří do zítřka nebo několika dnů.To může být velký problém.
A jak se teď ukazuje, problém to byl. I když začal o něco dříve...
2084 - I.serie, 2.pokračování - ISLAMASTÁT
O pár desítek let dříve: Jirka v ruce třímal kovovou trubku a znaveně bušil do kašovité hlavy mrtvoly hocha, kterého před chvílí umlátil. Hoch, buď raboval, možná i vraždil v Jirkově domácnosti, nebo měl jen smůlu, že si oblékl stejnou bundu, ve které chodívala Jirkova žena.
Vrátil se před chvílí z několikahodinového hledání jídla. Obchody byly vyrabované, a nebyl sám, kdo marně hledal zapomenuté zboží. Vracel se s nepořízenou domů. Když zahlédl rozbité dveře propadl panice, která se postupně měnila v šílenství. Už byl zvyklý vídat na ulicích povalující se mrtvoly, ale ty byly cizí. Pohled na zohavené mrtvoly vlastní ženy a dětí však nebyl stravitelný. Dostal šílenou chuť zabíjet.
Už zabil a moc se mu neulevilo, ale uklidnil se, sedl si a začal přemýšlet co udělal špatně. Proč se ty hrůzy vlastně dějí? Šlo tomu zabránit?. Když byl před několika lety na dovolené v Turecku, měl nepříjemný pocit z místní kampaně k referendu o vystoupení Turecka z NATO. Neumí sice Turecky, ale z bilboardů čišela sebevědomá agrese, které se bál. I z chování lidí bylo cítit, že mají strach.Pocity strachu byly o pár let později překryty svíravou bezmocí a pocitem provinění a zrady. Turecko oficiálně vystoupilo z NATO. Turecká armáda se nechtěla podřídit islamistickému vedení země a vzbouřila se. Evropská reprezentace odmítla jakoukoliv podporu vzbouřené Turecké armádě.
Turečtí vojáci byli dobře vyzbrojeni a vycvičeni a dokázali hrdinně bojovat proti přesile ručníkářů. V prvních dnech bojů přišlo mnoho vojáků o své rodiny. Islamisté a ručníkáři pozatýkali rodinné příslušníky vzbouřených vojáků. Po vypršení prvního ultimáta začali před televizními kamerami podřezávat ženy a děti. Turecko se brzy připojilo k Islamastátu, se kterým na východě sousedí. Islamastát se tak stal velmocí rozprostírající se na třech kontinentech. Islamastát založil Irán s Pakistánem, kde zvítězila islámská revoluce. Po připojení dalších zemí se stal velmocí velice rychle. Islamastát nahradil politický a vojenský vliv USA na blízkém východě. Američané se soustředili na řešení vlastních problémů na sousedním Americkém kontinentu a z Asie a Evropy se zcela stáhli.
Islamastát se stal hlavním obchodním partnerem Číny, která přestala dodávat do Evropy zboží na dluh. Evropské státy se začaly dostávat do ekonomických problémů. Dluhy států a domácností už vzbuzovaly pochybnosti věřitelů. Státům začaly chybět peníze na mzdy státních zaměstnanců a sociální výdaje. Prohlubující se krize způsobila výrazný pokles životní úrovně a praktické zrušení důchodů a sociálních dávek.
Ve Francii došlo k velkým sociálním nepokojům. Nejagresivnější byli mladí ručníkáři. Francouzi už byli zvyklí na občasné bouře spojené s vypalováním aut, škol a kostelů. Nové bouře však dosáhly hrozivých rozměrů a zdivočelému řádění padly za oběť i lidské životy.
Policie s pomocí armády začala situaci konečně radikálně řešit. Při potlačování nepokojů mocenské složky zranili a zabili mnoho ručníkářů. Tisíce jich uvěznili v provizorních táborech, protože se do věznic nevešli.Policejní brutalita pohoršila obyvatele Islamastátu. Na rozsáhlých demonstracích požadovali okamžité propuštění svých bratrů ve svaté víře. Francouzská vláda pod tlakem veřejného mínění poterstala zasahující vojáky i jejich velitele. Duchovní vůdci Velkého Kalifátu však požadovali exemplární trest v duchu práva Šárijá.
Jirka se styděl za politiky své země, kteří vyvíjeli v rámci EU nátlak na Francii, aby přistoupila na požadavky islamistů. Nemohl však nic dělat, obvinili by ho s ohrožování míru a netolerance.
Bál se, že ztratí své pohodlí, teď však ztratil víc.
2084 - I.serie, 3.pokračování - ČEST
O pár desítek let dříve:„I.P. Pavlova, příští stanice Vyšehrad“ Zaznělo. Ahmed to v duchu komentoval: „Zase se mýlí a říkají hlouposti, končíme v Nuslích“. Pohrdavě pohlédl na okolostojící. Jsou to hloupí ubožáci, kteří nesmyslně lpí na svých zbytečných životech.
Ahmedovi hlavou procházela celá řada myšlenek a vzpomínek. S kamarády si hrávali v ulicích Hannametu. Od strýce Umara dostávali limonádu a čokoládu, za to že naháněli turisty do jeho krámku s upomínkovými předměty. Teď si v plné síle uvědomuje pocit ponížení, který vnímal, když se doprošoval pozornosti. Většina vyšňořených Evropanů jej pohrdavě přehlížela.
Otec se při práci číšníka v hotelu plazil před nabubřelými hosty celý život. Úslužně se klaněl těm odporným slizounům, jen aby vyloudil nějaké spropitné. Když začal přemýšlet o životě a své budoucnosti, vadilo mu, že se dospělí pořád snaží napodobovat cizáky. Začal se smiřovat s tím, že má smůlu a jeho národ je předurčen k outsiderství.
V Německu se už nemusel před nikým ponižovat. Přesto se mu nelíbilo, jak mají nevěřící ve všem jasno. Hlásají svoje domnělé pravdy bez jakéhokoliv zaváhání. Záviděl jim jejich domy a auťáky. Ponižovalo ho, že oni se mají tak dobře a jsou na sebe hrdí. Styděl se za svou chudobu a neschopnost situaci změnit. Nikdo se mu nevysmíval, ale cítil, že je pro ně bezvýznamný.
Po úspěšném útoku v září 2001 se situace výrazně změnila. Zpočátku ho obtěžovaly zpřísněné kontroly na hranicích a na letišti. Najednou pocítil jiný pohled z očí Evropanů. Už nekoukají tak přehlíživě a pohrdavě, v očích mají strach a obavy.
I můj pohled se změnil, začal jsem hledět hrdě a odhodlaně. Vycítil jsem, že chod světa začínáme určovat My.
S Amirem a dalšími přáteli jsme v diskusích hodnotili stav světa a jeho budoucnost. Západní společnost už je zdegenerovaná. Lidé se honí za požitky, přitom vůbec nevědí proč žijí. Jejich cílem je dobře bydlet, jezdit k moři a bavit se. Pořád se za něčím honí, stresují se dluhy. Umírají a nic po nich nezůstane. Kdyby vůbec nežili, vůbec nic se nestane. Prakticky všichni čekají, až všechen ten shon skončí.
A já už vím, že skončí. Naše přesvědčení nám dává sílu změnit svět. Vytvoříme na Zemi ideální společnost, ve které budou všichni šťastní. Jsem hrdý na svou víru, jsem hrdý na svůj národ, který je předurčen vysvobodit tento svět s konzumní destrukce, kterou nastolili bezvěrci.
Začal jsem závidět hrdinům, kteří pozvedli prapor džihádu zničením Amerických symbolů konzumu. Také bych to dokázal, ale v té době jsem ještě mnohé nechápal. Jsem šťastný, že také patřím k vyvoleným, kteří posunou běh věcí blíže k cíli. Brzy přijde den, kdy svatá vojska zavedou smysluplný řád i zde.
Myslím na své bratry, kteří v těchto chvílích opouštějí svá těla s vědomím, že splnili svůj svatý úkol. Nežili zbytečně, jako ti bezvěrci, co se vyděšeně koukají na můj batoh.
Už je to tady, už jsme nad zemí, konečně mačkám tlačítko a mé vědomí zalévá světlo!
2084 - I.serie, 4.pokračování - STÁT
Několik dní po vyřazení energetické sítě: Všichni jsme si teprve teď, když už je pozdě, začali uvědomovat svoji naivní neopatrnost. Bez informací se naprosto vše zhroutilo. Přitom nemuselo být složité a příliš nákladné tomu chaosu předejít. Kdyby lidé věděli, co mají dělat, jak se organizovat, kde získají informace, kde jídlo, kde vodu. Také jsem dělal havarijní plány, ale na poruchy ve výrobě, v logistice a podobně. Kdybych tak věděl, kde seženu Karla, Jirku, Járu a další kamarády. Vždy jsme se na setkání domlouvali pomocí emailů, SMSek a telefonátů. Teď jsou mými kamarády či spojenci sousedé z ulice. Vlastně je ani pořádně neznám.
V debatě se sousedy zaznívalo: „Něco by měli dělat!“, „Snad někdo něco zorganizuje!“ Nicméně nikdo nic neorganizoval. Jediné informace jsme měli z autorádií. Rádia na baterky leckdo ze sousedů také měl, ale bez baterek. Čekal jsem, že někdo začne něco řídit přes rádio, ale z hlasu reportérů byl patrný zmatek a nejistota. Zpočátku pasivně informovali. Teď však už bylo ticho, nešlo naladit nic.
Musíme se nějak zorganizovat s ostatními lidmi, měl by začít fungovat stát, výroba a tak. On ten stát vlastně nefungoval už před těmi haváriemi či útoky. Ona to byla taková velká pojišťovna a pečovatelský ústav. Základní funkcí státu je obrana území před nepřítelem a udržení platnosti dohodnutých pravidel soužití občanů.
Životní provoz (voda, potraviny, spaní v teple) jsme postupně vyřešili, v tom nebyl v naší lokalitě za Prahou zásadní problém. Věděli jsme však, že takhle nemůžeme fungovat věčně.
Při svých cestách za „nákupy“ jsme už poznali, jak stát nefunguje. Jeli jsme se sousedem Ondrou. Bížíme jsme se k supermarketu, v cestě nám překáží terénní Volvo, které má přední kolo v příkopu. Zřejmě nehoda, ve voze vidíme zraněného řidiče a spolujezdce. Zastavujeme a vydáváme se na pomoc. Okno je roztříštěné a tepve až po otevření dveří mi dochází od čeho. Nevím jestli je řidič živý, dost o tom pochybuji a zjišťovat to nechci. Otvory po kulkách jsem zatím viděl pouze ve filmu, reálná krev je však nerozeznatelná od výkalů.
Raději se vracíme a vyrážíme formou „ozbrojené tlupy“. Tentokrát „havarované“ Volvo míjíme a neřešíme. Dorazili jsme k supermarketu a přivítal nás smrad. Na parkovišti nás přivítala „jiná tlupa“. Okamžitě na nás namířili, my však také, i když váhavěji. Patovou situaci vyřešil jakýsi Marek. Prohlásil: „Teď nakupujeme my, až naložíme je to vaše!“ Tak jsme počkali a potom také „nakupovali“. Na výběr toho však už mnoho nezbylo, spousta zboží se válela poničená po zemi a vše umocňoval ukrutný smrad. Nějaká ta mrtvola tam také byla, mne už to však příliš nepřekvapilo. Zřejmě někomu ujely nervy při tahanici. Vždyť jsme se před chvílí málem také postříleli.
„Nemůžeme pořád čekat, začnem to řešit sami“ odhodlaně jsem prohlásil při „válečné poradě“. „Jasně, jdem na to“ přitakávali další. Buď se k někomu přidáme, nebo začneme stát organizovat sami. Vydali jsme se do Prahy. Půjdeme k rozhlasu. Možná je to naivní, vysílač je jinde, ale uvidíme.
2084 - I.serie, 5.pokračování - ÚTOK
Krátce po zahájení útoku: Amir ještě zkontroloval rozbušku nástražné miny. Umístil ji za vnitřní vchodové dveře, které lehce držely v pantech. Dobře mířený zásah bazukou, kterou si razili cestu do policejní služebny, je zcela nezničil. Spěchal na ulici, protože zaslechl krátkou dávku.
Alim už seděl za volantem dodávky, která osvětlovala konec ulice. Odtud se ozýval bolestný nářek. Amir pochopil, že střílel Hasan a napomíná ho: „Proč plýtváš náboji, civilisty nemáme střílet.“Hasan vyplašeně odvětí:“Oni šli sem.“ „No nic, tak nasedat a jedem, ještě máme moc práce.“ Vyjížděli z Malátovy ulice v Brně. Na displeji GPS navigace se zobrazovala cesta na další cíl: Kounicova 687/24
Amir navázal spojení satelitním telefonem a hlásí: „Cíl 2 splněn, 7 přítomných policistů eliminováno, neutekl nikdo, komunikace zničeny, ztráty žádné, spotřeba jedna bazuka a 8 zásobníků. Allah Akbar“ Alim pohlédne na Amira a škodolibě dodává: „Hasan je zraněn.“ Hasan, kterému ještě nebylo osmnáct, stydlivě schvávává popálenou dlaň. Amir si vzpomněl, jak se poprvé popálil od hlavně samopalu. Je to už dva roky, co byli s Ahmedem ve výcvikovém táboře v Abu Hafs. Před rokem Ahmedovi záviděl, že byl vybrán pro svatý úkol do Prahy. Bylo to velkolepé, záběry mostu hroutícího se do údolí si mnohokrát přehrával. Amir musel ještě celý rok čekat na naplnění svého poslání.
Konečně jsem se dočkal. Tahle akce začíná být stále zajímavější. Máme to perfektně promyšlené a zorganizované. Netrpělivost a pochybnosti byly hrozné. Na zahájení rozhodující bitvy džihádu čakali s Alim a Hasanem na Palackém vrchu, kousek od školy, kde Alim studoval. Ještě teď vnímám tu boží sílu záblesku. Před námi leželo rozsvícené město a okolí. V dohodnutý čas vyšla v dálce na jihozápadě mohutná záře, město po chvíli zhaslo. Na několika místech začala problikávat červená záře hořících budov. Vzdálené dunění a svěží vánek byly po chvíli doplněny sériií blízkých výbuchů. Náš úkol je jiný, musíme společně s dalšími skupinami do rána zabít všechny policisty ve městě a vyřadit jejich komunikaci.
Další cíl nebude tak snadný. Dosud nám policisté nekladli prakticky žádný odpor. Jeden se naivně schovávával s pistolkou za převrhnutým stolem. Máme kvalitní zbraně, střely pronikají i přes zeď, takový stůl byl směšný. Tihle o nás už možná budou vědět. Mrzí mne, že akci nevelím. Velí Salah, který má zkušenosti z bojů v Afganistánu, který se nevěřící několikrát marně snažili dobýt.
Alim řídí klidně a rozvážně, vzhledem k situaci je ve městě celkem rušný provoz. Zezadu slyšíme houkání policejního auta a už ho vidím. „Zastav!“ Stojíme, natahuji závěr a čekám na přijíždějící policejní vůz. Auto jede rychle a chce kolem projet. Naštěstí jsem se nezpozdil, zmáčkl jsem spoušť včas. První kulky se odrážejí od čelního skla, další však již pronikají do kabiny vozu. Auto se stáčí ke straně a naráží do zaparkovaných vozidel. Rozbíhám se k němu, koukám, osádka je zřejmě zraněná. Přepínám na jednotlivé rány a pro jistotu dávám každému jednu do hlavy. Alim zatím popojel, rychle nasedám. Musíme jet, ostatní už na nás čekají.
Přijíždíme dle dohody po Veveří a zastavujeme u Sokolské. Salah zřídil dle plánu velitelství na místní policejní stanici. Zhasínáme světla a nasazujeme brýle pro noční vidění. Projíždějící auta nás však oslňují, není to tak jednoduché. Zdravíme se s ostatními, Alim s Hasanem zůstávají na ulici a já vcházím dovnitř.
„Akci zahájíme palbou z bazuk. Tady máte označena okna, která je třeba zasáhnout. Bude to celkem jednoduché, svítí se tam. Mají dieselagregát.“ Vysvětluje Salah. „Amire, na signál odpálíte, tyhle boční dveře a půjdete zprava. S tebou půjde i Parvízova skupina. Tady raději nejdřív vhoďte granáty.“ Ukazuje na plánku a zakresluje křížek. „Tenhle si vem!“ A dává mi do ruky plánek budovy. Už jsem nedočkavý, ale rozumím Salahovi. Útočíme z více stran a je nutné vše dobře koordinovat, abychom se navzájem nepostříleli.
„Tak jdem na to“, oznamuji bratrům. „Alime objedem to, ať se s těma bazukama nemusíme tahat.“ Po chvíli se už rozmisťujeme v ulici. Každému ukazuji okno, které musí zasáhnout. „Připraveni, Alah Akbar“, hlásím. A čekáme na zvuk trubky, který je domluveným signálem.
Kolem projíždí auto, řidic naštěstí nic nechápe a odjíždí rychle pryč.
Amir se však mýlil. Karel, který právě projel kolem už z vysílání rozhlasu ví o útoku jadernými zbraněmi. Už také pochopil, že začala válka ve které všichni vojáci nemají uniformy. To neříkali v rádiu, to vidí. Vojáci mají zbraně a kostkované šátky. Policajty nemá rád, ale rád by je varoval.
2084 - I.serie, 6.pokračování - OBRANA
Několik dnů po zahájení útoku:Honza s Ondrou a dalšími přáteli-sousedy, se blížili k nájezdu na dálnici přecházející v magistrálu. Uslyšeli sérii výbuchů, následovala střelba. Ondra zpomalil a zaváhal. Všichni se na sebe podívali a bylo jasné, že jedeme dál.
Pomalu se blížíme k nebezpečnému místu jakéhosi boje. Pár set metrů před námi stoupá zpoza mírné zatáčky hustý černý dým. V dálce vidíme nějaké pohybující se postavy. Ondra zastavuje u kraje, ostatně není sám. Rychle vystupujeme a přeskakujeme svodidla. Za nimi se krčí i další lidé. Můj pohled se setkává s člověkem, který pevně svírá brokovnici. Uvědomuji si okamžitý pocit jakési vzájemné důvěry.
„Já jsem Honza, bydlíme za Prahou a jedem se podívat, co se děje“, říkám a ukazuji na Ondru a další, kteří přicházejí se mnou.
„Ahoj, jsem Radek“, odpovídá klidně a tiskne moji napřaženou ruku. Pokračuje: „Jsme ze čtyřky, tady je chaos jak ve sci-fi.“
“Taky jsem TMU od Neffa četl, ale teď je to reality show,“ zavtipkoval jsem. Radek pokračoval: „Jela tady kolona vojska, tak jsme se vydali za nimi. Ale přepadli je.“
„Proč a kdo?“ ptám se.
„Vy to nevíte?“
„Ne, co?“
„Ve městě řádí skupinky ručníkářů,“ vysvětluje Radek.
„To jako kvůli jídlu a tak?“ zbrkle odpovídám otázkou.
„Ne, jídla ani nás si moc nevšímají. Domlouvají se vysílačkami, pozorovali jsme je. Mají zřejmě nějaké úkoly. Všechno to souvisí,“ vysvětluje.
„Jdem jim na pomoc!“ vykřikne za mnou Ondra. Všem je jasné koho myslí a také se pomalu přemisťujeme k místu boje.
Za chvíli vidíme několik postav s kostkovanými šátky. Jsou k nám zády. Střílejí směrem k hořícím vojenským autům. Kolem nás, létají kulky z opětované palby vojáků. Raději se krčíme na náspu pod svodidly. Přiblížili jsme se ke dvěma ručníkářům, kteří se kryjí stejně jako my a zastavujeme. Ondra pozoruje ručníkáře optikou lovecké kulovnice. Najednou mi u hlavy třeskne výstřel a jedem ručníkář přestal střílet a ztuhl. Druhý se otáčí a to už ostatní nečekají a pálíme ze všeho, co máme. Druhý ručníkář je „vyřízen,“ ale svojí zběsilou palbou jsme na sebe přilákali pozornost. Rychle padáme k zemi. Jeden z „Radkových hochů“ to koupil a sprostě nadává. Má protrženou bundu, ale žádná krev není vidět. Dostávám strach. Trvá to však jen zlomek sekundy. Uvědomuji si, že je to stejně jedno a zvedám hlavu ke škvíře pod svodidly a mířím. Nejsem sám. Kulky cinkají o svodidla a odrážejí se od asfaltu. Už je mi to jedno. Prostě uvidíme. Z pistole se špatně trefuje, zatím jsem neúspěšný.
Brzy je vše vyřešeno. Díky zmatku, který jsme svým zásahem vyvolali, byli naši vojáci úspěšní. Ručníkáři byli zřejmě do jednoho pobiti. Vylézáme na silnici a promícháváme se s vojáky. Cítím velké uvolnění ze stresu uplynulých dnů. Drama přestřelky bylo také stresující, ale úplně jinak. Konečně jsem měl po dlouhé době pocit, že má něco smysl, že existuje řešení. I když nevím jaké.
Jsem strašně zvědavý a ptám se: „Kdo tu velí?“
Brzy kolem kapitána Říhy, který mne vyhledal pohledem, vzniká hlouček zvědavců. Klademe otázky proč.
„Je to složité, je nás málo. V Maďarsku se bojuje, je tam přes milión nepřátelských vojáků a táhnou na Evropu. Bulharsko obsadili hned první den. V Evropě je zmatek, operují tady tisíce malých diverzních skupinek. Narušují komunikaci, infrastrukturu a tak. Osmdesát procent území je bez elektřiny. Evropu zasáhly rakety s různou municí, včetně jaderné, útočili hlavně na infrastrukturu.“
„Proč to nehlásili v rádiu?“, ptám se.
„No právě to jedem řešit, neměli jsme spojení, tak vysílali, co věděli. Teď neexistuje žádná komunikace s lidmi. Nás je zoufale málo. Potřebujeme posily.“
„Jasně jedem s vámi,“ ozývá se spontánně. Kolem nás už jsou stovky lidí. Kapitán Říha se rozhlédne a říká: „Neměli bychom se takhle koncentrovat, je to nebezpečné. Tady nadporučík vám dá seznam míst, jsou to hlavně letiště, ty potřebujeme bránit především. Ve vzduchu máme převahu. Tady v Praze ne, tady je to ztracené.“
„Vy jste ti partyzáni, co?“ Kouká na mě a na Radka nadporučík a pokračuje: „Jeďte do Čáslavi, tady s vámi půjde Milan, má vysílačku, takže se domluvíte. Na letišti jsou pod tlakem.“ Nadporučík k nám přistrkuje vojína Milana a tlačíme se z davu zpátky k našim autům.
„Ahoj Honzo,“ křičí Jirka a hrne se z davu ke mně. „Ahoj, rád tě vidím, těžko bych tě teď nějak našel,“ radostně odpovídám. Koukneme na sebe a je jasné, že jde s námi. Cestou míjíme mrtvoly ručníkářů, zbraně však po nich nezbyly žádné. Lidi si je okamžitě rozebrali. Ondra mi však podává samopal, je to Kalašnikov, hodně podobný tomu co znám z vojny – samopal vzor 58.
„V sunce už měl jen dva zásobníky, na“, podává mi sunku i s opaskem. Zapínám si opasek jen tak, na přazce je veliká pěticípá hvězda. Svoji pistoli dávám Jirkovi, je ozbrojen pouze kovovou tyčí, ale dle krvavých stop odhaduji, že ji už účinně použil.
U auta Radek říká: „ Honzo, ať nás někdo hodí pro auta. Benzín jsme nacucali už dřív. Dáme si někde tady sraz a pojedem do té Čáslavi společně.“
„Jasně,“ kývnu na Ondru, který vše slyšel. Počkáme, říkám si a zatím získám informace od Milana. Mám spousty otázek.
2084 - I.serie, 7.pokračování - INFORMACE
Krátce po zahájení útoku, Brno: Karel právě projel potemnělou ulicí kolem Krajského ředitelství policie, a všiml si několika civilistů s bazukami a samopaly. Město tu noc zní úplně jinak, žádné dunění tramvají, pouze hluk aut, vzdálené výbuchy a kvílení alarmů. Mobilní síť nefunguje, nejde elektřina. Karel míjí dva bloky a zastavuje u telefonní budky. „Ústředna je přeci na baterie,“ říká si, protože u ní kdysi pracoval. Telefon je však hluchý. Ulicí se rozlehne nepravidelná série výbuchů s ozvěnami. Po chvíli se přidává tlumená vzdálená střelba.
„Výbuchy a výstřely mě vůbec nepřekvapily, vlastně jsem na ně čekal,“ říká si v duchu Karel.
„Ano vzhledem k tomu co jsem viděl, se to čekat dalo. Jenže informaci nebylo možné předat. Celá společnost je založená na výměně informací, taky mi proto prosperuje má telekomunikační firma.“ Neubrání se vtipnému ukončení myšlenky.
„Co se bude dít, když lidi nebudou mít informace. Informace o tom kolik mají peněz, kolik dluží. Firmy to také nebudou vědět, nebudou také vědět kolik mají zboží, komu co mají dodat, kolik zaplatit zaměstnancům, dodavatelům. Peníze jsou informace, člověk tu informaci používá už tisíce let. Teď jsou ty peníze ve formě informačních záznamů v počítačích, takže když nefungují počítače, nejsou peníze.Informace poskytují úžasnou moc. V historii bylo použití písma, hlavní strategickou výhodou v souboji o nadvládu. Kdo má více informací, snadněji získává větší moc. Celý vývoj lidstva je zcela závislý na způsobu uchovávání a předávání informací. Dnes je Maratónský běžec nahrazen SMSkou. Vlastně ještě před pár hodinami byl,“ probral se z úvah Karel.Ani mu přitom nedošlo, že automaticky usedl do auta a rozjel se domů.
Přijíždím do ulice, zastavuji před domem a mačkám klakson auta. Dlouze a několikrát. Křičím: „Lidi pojděte sem!“
Lidé otvírají okna. Opakovaně křičím: “ Pojďte ven!“
Říkám co jsem viděl a slyšel. Sousedka, kterou jsem troubením a křikem probudil nevěřícně krotí hlavou: „Karle cos to hulil?“
Jiný soused, kterého ani neznám dodává: „Já to taky slyšel v rádiu, ale už nehraje“
„Nejde proud, proto nehraje,“ vysvětluje další.
„Ne, ne mám v něm akumulátory, seděl jsem u internetu, když vypnuli proud. Dobíjím to z USB. Teď už nejde naladit nic,“ dodává neznámý soused.
Za chvíli nemusím už mnoho vysvětlovat a KOMUNIKUJEME. Domlouváme se na způsobu výměny informací. Máme různě po městě a republice příbuzné a přátele. Bohužel ne všichni víme, kde naši přátelé bydlí. To lze řešit, máme tištěný telefonní seznam. Plánujeme systém improvizované pošty.
„A co ručnikáři? Ti se taky mohou podle adres orientovat!“ vykřikuje Pavla.
„No jo, tak odmontujem cedule a informační tabule. Češi se zeptají a lidi jim pomůžou, když přišli Rusáci v osmašedesátým, taky jsme je tím mátli.“ Sděluje radostně asi stoletý stařík.
„Jasně sundáme všechna označení a běžte to říkat dál, dalším lidem,“ říkám.
„My jdeme uříznout směrovky na hlavní křižovatku, máme doma flexku na baterky,“ iniciativně hlásí omladina.
Možná je to zbytečné, mohou mít mapy a GPS, ale je lepší začít něco dělat. Stejně nemá smysl chodit teď až se rozední do práce. Vlastně ano, musím tam jet, musíme rozšířit výměnu informací!
2084 - I.serie, 8.pokračování - ÚTĚK
O pár desítek let dříve: Honzu, který se připravoval k boji, vyrušil ze vzpomínání na minulé dny zvuk vysílačky. Zřetelně slyší Karla: „Pravé křídlo vpřed! Žeňte je! Honzo, kropte to tam, ať nikdo neuteče. Musíme je zabít do jednoho!“
Honza s Radkem, Ondrou a dalšími „spolubojovníky“ už dvě hodiny drží pozice na silnici z Kutné hory do Čáslavi. Poslal je sem kapitán Říha, se kterým se setkali v Praze, když byl napaden jeho vojenský konvoj. Voják Milan cestou vysvětloval, že jsou na letištích problémy. V okolí letišť se skrývají ručníkáři s automaticky naváděnými raketami a střílejí je po startujících a přistávajících letounech.
Vojáků na ochranu letišť je málo, protože je většina vojsk na pozicích před Vídní. Naštěstí vypomáhá domobrana. Když se blížili ke Kutné Hoře, navázali s velitelem místní obrany spojení. Honza okamžitě po hlase poznal Karla, svého kamaráda z Brna. Na vybavování nebyl čas, z vysílačky zněly pokyny: „Zaujměte pozice za křižovatkou u Malína. Poslední ručníkáři nám utekli do Nových Dvorů, možná už směřují i do Kutné Hory.“
Taky, že jo. Když odráželi první skupinu, která se snažila proniknout, měli namále. Střílet do lidí není vůbec sranda, i když jsou to ručníkáři. Střelecký ostych vymizel až ve chvíli, kdy bylo každému jasné, že jde o život. Buď my, nebo oni. Další útoky se už dařilo mařit v zárodku, přeci jen i ti ručníkáři mají rádi život.
Vítězství je nádherný pocit. Když Karel oznámil, „Máme je všechny!“, bylo to super. Po chvíli se vzduch naplnil hřmotem motorů startujících letounů. Brzy jsem se na štábu setkal i s Karlem. S přehledem řídil systém hlídek v okolí letiště.
„Jakto, že to šéfuješ“ optal jsem se, když jsme byli kousek stranou.
„Ale, to tak nějak samo“, odvětil. Na další řeči neměl čas.
Až později jsem se dozvěděl, že Karel zorganizoval Brněnskou domobranu. Vytvořil tam systém řízení, takové stanné právo. V Brně díky němu nenastal chaos, jako v Praze, zachránil tím spousty životů. Pravda, někteří mu vyčítali, že nechal postřílet všechny vězně v Bohunicích, když se bouřili kvůli hladu a tak. Mě to nemusel nikdo vysvětlovat, bylo mi to jasné, Karel je pragmatik a realista.
Hltal jsem informace o vývoji bojové situace, naše jednotky ustoupily na severozápad Maďarska. „Proč pořád ustupujeme?“ ptám se nahlas.
„Je jich moc vysvětluje“, major Holička. „Teď už je však udržíme. Síly se vyrovnaly a začínáme se konsolidovat. My je zaženeme zpátky. I díky vám, můžeme teď poskytovat plnou leteckou podporu, v tom jsou slabí."
Atmosféra vítězství byla náhle narušena zprávami z velení armád. Muslimani použili v bojové linii atomové pumy. Nikoho nenapadlo, že obětují milion vojáků, aby zničili naše vojska. „Kapitulujeme, konec, zabalte to,“ opakuje Holička.
„To snad není pravda, není to nějaký trik?“ ptá se Karel.
„Není, EMG nám sundalo dva stroje a hlásí to všude,“ doplňují vojáci.
Začíná nám docházet, že je vše ztraceno. Jediná šance je zdrhnout. Ale kam. Začal jsem litovat, že jsem nešel do toho podniku s Alešem. Všichni se mu smáli, když založil firmu soukromý stát a nakoupil s podobnými nadšenci pozemky v Mongolsku. Nejlepší by bylo odcestovat tam. Kde však vzít peníze, když jsou někde v nefunkční bance.
Karel říká:“No do Ruska se mi moc nechce, zvlášť když teď „ochraňují“ Pobaltí a východ Polska. Evropa je v hajzlu. Tak do Států, ale to je dost daleko.“
„Máme tady nabídky od Amíků a od Švédů,“ vstupuje do úvah Holička.
“Vojáky potřebují, v Americe proti Venezuelským bolševikům a Švédi proti těmhle,“ a kývnul směrem k mrtvolám ruřčníkářů.
„Ve Švédsku byl teď nějaký problém, sankce EU a tak, nějak to teď v tom zmatku zaniklo, co se tam děje?“ položil jsem otázku.
„Zvítězil tam fašismus a zřejmě to tam mají pod kontrolou,“ doplňuje jeden z vojáků.
Brzy se loučím s Karlem, odlétá s dalšími do Švédska. Já zkusím ten soukromý stát, nejdřív si na občanství musím vydělat, nejlépe v USA, takže teď mířím tam.
„Heil“, zdraví ležerně Barry finančního ředitele Chyrena, při vstupu do jeho kanceláře a hned pokračuje: „Musíš zaplatit fakturu firmě VRX, potřebuju opravit simulátory domovů. Jsou už v hrozném stavu, lidi už mě vypadávají do reality. Dokud nezaplatíme, nepošlou servisáky.“
Barry kouká z okna na "autobusové nádraží" plné autobusů, které nikam nejezdí. Kolem autobusů je velký pohyb, právě se střídají směny.
Alex se unaveně plouží k autobusu, který ho "odveze" konečně domů. Právě mu skončila náročná směna v montážní hale. V autobusu usedá do pohodlného oranžového sedadla, hlava se mu boří do hluboké opěrky a usíná únavou. Dvě zastávky před domovem ho budí Tomáš: „Pojď, ještě se cestou stavíme na dva kusy.“
Usedají v restauraci Na růžku a skvěle se baví. Nezůstali jen u dvou. Alex je však tak unavený, že usíná u stolu. Zdá se mu, že sedí v autobuse a jede do práce. Naštěstí s ním třepe Tomáš a probírá se.
„Člověče, mě se poslední dobou stává stále častěji, že doma usnu“, říká Alex.
„A zdá se ti něco?“ táže se Tomáš.
„Jo vždycky sedím v autobusu a jedu do práce“, odvětí Alex.
Večer s manželkou a dětmi uběhl Alexovi šíleně rychle, usnul u televize. Ráno byl fofr, sotva stihnul autobus.
„Ještě že jsou v autobuse tak pohodlná sedadla“, říká si Alex a ihned znovu usíná. Probouzí se až před továrnou, vystupuje s ostatními z autobusu a spěchá do práce. Nad branou svítí velká písmena EPD.
K prázdnému autobusu přicházejí servisáci VRX a pouštějí se do oprav. Personální ředitel EPD Barry přichází jejich práci osobně zkontrolovat. Je spokojený, Chyren zaplatil i fakturu za update na novější verzi. Nová verze je nejen propracovanější, ale navíc zkracuje dobu odpočinku mezi směnami z 300 minut na 250 minut. Stejně to zkrácení bylo hlavním důvodem, proč do toho placení finančák šel, pomyslel si Barry. Při osmihodinové pracovní době zvládnou dělníci za týden místo třinácti, téměř 14 směn. Ostatně možná je to dobré i pro dělníky, rychleji tak zaplatí své dluhy.
Barry se těší na konec pracovní doby, zítra je sobota. Ještě ho čeká stranická schůze. S manželkou se dohodli, že dnes půjdou na technoparty-revival. Na schůzi se nedokáže soustředit na prezentaci soukmenovce. Andreas monotónně referuje o závěrech ze setkání našeho Vůdce s Ruským samoděržavím Grimovem. Na technoparty se Barry těší moc, už dlouho nikde nebyli, žena se bojí nechávat Karlíka samotného. Nakonec ji přesvědčil.
Marie čeká na manžela v baru, oknem pozoruje rušnou ulici Linköpingu. Brzy se půjdou s manželem bavit. Nechala se ukecat oběma svými chlapy. Barry pořád říká, že Karlík už je velký. Toho to těší a dodává, že vše zvládne. Odnosila ho sama, i když si mohli dovolit surrogaci. V Číně je to levné a kvalitní. S Barrym jsou však konzervativní a taky by mu to mohlo ublížit ve straně, soukmenovci nevidí pronájem dělohy rádi. Navíc by si možná museli půjčit a Barry je proti půjčkám zcela zásadně. zřejmě je to tím, že dělá personálního v EPD. Nakonec je Marie ráda, vlastní těhotensví v ní vytvořilo vřelejší mateřský vztah, má proto svého jedenáctiletého syna o to více ráda. Pojmenovala ho po dědovi. Marie často vzpomíná na tátu, který do Říše přišel z bývalé Evropy. Byl jedním z nejrozhodnějších vůdců protimuslimanských jednotek.
"Ahoj","Ahojki", konečně se oba dočkali. Barry si dá také kávu, oba prohodí pár slov a jdou se bavit. Karlík je poprvé večer sám, doma. Už se nemohl dočkat, než máma vypadne. „Ta má pořád starostí,“ říká si. Raději ji ani neřekl o dalším zkrácení doby odpočinku dělníků, zas by je litovala.
Spolužák Michal naučil Karlíka pár hackerských triků. Dneska uvidí, co dokáže. V pátek večer dávají na plastvizi reality show z cirku v Nové Persii. Sledovat takové věci je v Říši přísně zakázané, proto jsou všechny přístupy důkladně chráněny.
Karlík se pouští do práce. Postupně prolamuje ochranné kódy. A konečně - v pokoji se zhmotňuje kus arény:
Mohutný černoch vleče za vlasy zmítající se dívku. Obr rozepíná poklopec a strká jí svůj mohutný úd do úst. Ve výšce nad hlavou obra se v jeho ruce zaleskne mačeta. Po svištivém zvuku následuje zvuk sekání masa s kostí, na zem odpadá subtilní tělo dívčiny. Z krku škubajícího se těla pravidelně vystřikují spršky krve.
Karlík třeští oči a zvrací. Nedokáže ani dojít na toaletu. Už ví proč je ta stanice zakázaná, už ví, proč se o něj máma bojí. I nejpodřadnější občané Říše žijí lépe než otroci, kteří se navzájem zabíjejí pro zábavu svých pánů. Rychle uklízí zvratky, a snaží se zahnat myšlenky, při kterých mu běhá hrůzou mráz po zádech.
Marie se nedokázala na technoparty zcela uvolnit, měla pořád takový divný pocit z toho, že nechali Karlíka samotného. Barry ji chápe a jdou brzy domů.
Hned za dveřmi je nadšeně vítá Karlík: „Mami, tati, já jsem tak šťastný, že už jste doma!“
2084 - II.serie - 1.pokračování - PŘETOPENÝ KOTEL
Většinu prostoru zasedací místnosti Riksdagu vyplňoval dav, který v pomalém rytmu hlasitě skandoval: „Heil!“ (Švédsko, počátek 21.st)
Ernst, vůdčí osobnost předešlých protestů vytahuje z hloučku poslanců, tísnících se v rohu, známého levicového liberála Orbana. Zmítajícího-se poslance, si ruce davu podávají až k otevřenému oknu. Ze střechy staré národní banky je otevřenými okny nádherný výhled na zapadající Slunce. Vodní hladina však začíná až pár metrů od oken, proto se zvenku ozvalo tlumené plesknutí.
Byl jsem nadšen naším úspěchem, konečně se zbavíme útlaku nepřátel našeho národa. Věřím, že naše budoucnost je v našich rukou, konečně osvobodíme naši zem, od parazitující lůzy.
Vzpomínám na pocity bezmoci, když mi při pouličních protestech zapálili muslimští přivandrovalci auto. Dlouho jsem na ně šetřil a také jsem si vypůjčil. Zůstával jsem v práci dlouho do večera, zatímco se tahle lůza válí v mešitě. Dvě třetiny výplaty mi sebere zkorumpovaná vláda a nacpe ji do chřtánu parazitů.Moji sestru před rokem znásilnila a okradla partička Albánců, policie nic nevyšetřila. V podstatě se nám vysmáli, že nestíhají řešit takové banality. Navíc všichni vědí, že se do jejich ghett ani neodvažují vstupovat.
Tobias můj kolega z práce měl už dříve podobné zkušenosti. Byl to také jeden z důvodů, proč se do Stockholmu přestěhoval. Říká, že Malmo už je zcela v rukou muslimů a přistěhovalců, našinec už tam nemá žádná práva.Tobias předevčírem nepřišel do práce, zatkla ho policie. Byl obviněn z propagace rasismu. Zůčastnil se nějaké schůze NSF, říkali tam zakázanou pravdu o naší situaci. Bohužel byl na schůzi agent policie, který pořídil záznam.
Chudák Beatrice, Tobiasova manželka. Druhý den po zatčení jim byt zdemolovali příznivci AFA. Tobias a jeho plná adresa je totiž uvedena na internetových stránkách AFA, což je spolek levicových liberálů.
Beatrice mi řekla o dnešní demonstraci na podporu nespravedlivě zatčených Švédů. Měla radost, když jsem slíbil, že tam půjdeme společně. Mezi lidmi, to už vře. Všichni jsme neustále poučováni o lidských právech těch, kteří nás denodeně terorizují. Začínám si připadat beznadějně. Prakticky už je mi to jedno, makám, mám dluhy, auto zničené. Před sebou mám budoucnost otroka, který má právo buď s těmi nesmysly souhlasit, a nebo mlčet a nechat se deptat.S Beatric jsme šli pěšky historickou uličkou, všiml jsem si, že naším směrem jde nezvykle mnoho lidí. Míjeli jsme policejní mikrobus, ze kterého vystupovali policisté vyzbrojení štíty a helmami. Na náměstí Stortorget se tvořily hloučky, ve kterých se živě diskutovalo. Do jedné z debat jsme se zapojili, cítil jsem uvolnění. Po dlouhé době jsem zažil pocit souznění a pochopení. Ano jsme na jedné lodi, ničí nás ti politici, ten systém, který z nás dělá cizince ve vlastní zemi.
Z horní části náměstí se ozvalo hlasité přivítání z megafonu: „Dobré odpoledne! Všichni jsme rádi, že se nás tady tolik sešlo….“ Rozhlížím se kolem, prakticky není k hnutí. Zabraní do diskuse jsme si vůbec nevšimli, jak se celé náměstí a přilehlé ulice zaplňují lidmi.Řečník připomenul důvod našeho protestu. Po chvíli ho vystřídal vůdce NSF Ernst Bilstrom, který se ukrývá před policií: „Naše vláda a instituce usilují o zničení naší země, našeho národa. Rodilí Švédové, kteří protestují proti masové imigraci, která z nich během pár generací udělá menšinu v jejich vlastní zemi, byli a jsou prohlášováni za rasisty. Jsou perzekuováni a zatýkáni. Na osoby označené za rasisty se ochrana zákona prakticky nevztahuje.
“Přidal jsem se k bouřlivému potlesku. Další projev byl přehlušován policejními výzvami: „Demonstrace porušuje zákon! Jménem zákona rozejděte se!“
Policejní „rušení“ znemožnilo srozumitelnost projevu. Dav se nerozcházel, naopak začal hučet a ve vlnách se tlačil na policisty.
Z nějakého amplionu se ozvalo krátké: „Heil!“
Dav nesměle odpověděl: „Heil“
Z amlionu se ozvalo znovu: „Heil“
Přidal jsem se k ohlušujícímu řevu: „Heil!“
Bylo to jako rozdmýchávání ohně, brzy se k opakovanému skandování přidala i gesta vztyčených pravic.
Dali jsme se do pohybu, vřískot a nářek z místa střetu s policií zanikal v dunivém pravidelném řevu: „Heil! Heil!“
Když jsme procházeli místem, kde byla na začátku demonstrace policie, dupali jsme s chutí na zbytky zničené policejní výstroje. V duši jsem cítil euforii ze zlomení nespravedlivé moci.
Nezadržitelně jsme mířili na ostrov Riksdag, kde sídlí Švédský parlament.
2084 - II.serie 2.pokračování - VLAST
někdy počátkem 21 století: Andreas se snažil mířit na srdce, protože nemá rád lidské utrpení. Na povel mačká spoušť a s úlevou vydechuje, salva byla úspěšná a všichni odsouzení se v ozvěně střelby tiše sesuli k zemi. Při každé popravě cítí napětí, protože jej nářek raněných, které je nutno dorazit děsí.
Naštěstí mrtvoly odsouzených odklízejí kriminální trestanci. Je to nepříjemná práce, ale jak se zdá nebylo jiné východisko. S Tobiasem vstoupili nadšeně do Národní gardy a teď plní svůj úkol. Andreas se aktivně účastní národní revoluce od počátku a věří v její celonárodní vítězství.
Ernst je schopný vůdce, vlny celonárodních demonstrací vytvořily obrovský tlak na zkostnatělé a zcela neschopné politické a mocenské struktury. Situaci se pokusili uklidnit někteří představitelé konzervativní KDS. Když však jeden z řečníků začal strašit odmítavými stanovisky Evropské Unie, byl vypískán. Masovým veřejným pálením vlajek EU dali lidé jasně najevo svůj názor na spolek socialistických byrokratů.
Andreasovi se na demonstraci podařilo dostat až do blízkosti Ernsta, skoro křičel: „Můj kamarád je ve vězení za pravdu!“
„Potřebujeme udělat pořádek. Tady Gustav má na starosti gardu a potřebujeme do ní schopné lidi“, odpověděl Ernst.
„Jasně chci něco dělat!“, křičel Andreas.
Vše mělo rychlý spád, přísaha, zbraně a šlo se do terénu. Situace se měnila velice rychle, ale Andreas měl pocit, že musí vývoj ještě více zrychlovat. Vyhýbali se střetu s oficiálními ozbrojenými složkami. Policisté prakticky nikde nebyli, ale to nemělo prakticky na nic vliv.
Přistěhovalecké gangy vývoj situace zaskočil a vyděsil, barevní přistěhovalci prakticky na ulici nevycházeli. Problémy však dělali lidé z AFA. Už před revolucí tito levicoví aktivisté ve skupinách napadali ze zálohy jednotlice z NSF. Nyní však byli aktivnější a počet jejich útoků rostl.
Slovy, „Zabili Erika!“ zahájil Gustav druhý den poradu gardy. Andreas sice Erika neznal, ale s nadšením se zúčastnil akce.
Tobiasovi, kterého propustili z vězení, později vše vyprávěl:
„Když jsme zabočili do ulice, kde sídlí AFA, začali po nás střílet. Málem mě trefili. Naštěstí jsem se včas schoval. Byli na nás připravení. Dva kluci se pokusili vběhnout do ulice a skrýt se v protějším bloku. Stříleli po nich jak šílení, jeden to koupil do nohy a upadl. Vedle se roztříštila zápalná láhev a oheň se k nim rozléval. Kamarád ho začal tahat zpět. Druhá zápalná lahev se roztříštila přímo u nich a začali oba hořet. Ten pomáhající to vzdal a utekl, schoval se za roh, těsně vedle mě. Šíleně řval, začali jsme ho hasit, ale všechno chtělo hořet. Vůbec to nešlo uhasit a on šíleně řval. Trhal ze sebe oblečení i s kůží.
Bylo to hrozné, okamžitě jsem je chtěl všechny zabít, bylo mi už všechno jedno. Zabít, pomstít, to bylo jediné, co mi pořád oscilovalo v hlavě.Okamžitě jsme se chtěli vrhnout do boje. Gustav nás chtěl zadržet, ale my neposlechli.
Začali jsme řvát, Yagi, yagi, yagi, hoj, hoj, hoj!
Rozběhlo se nás hodně a nic nás nemohlo zadržet.
Kolem svištěly kulky, ale mě to bylo jedno, možná by mne nezastavil ani zásah. Střílel jsem a běžel, nevím, jestli jsem někoho zasáhl. Když jsem rozrazil dveře, naproti mně zápasil někjaký hošík se zásobníkem, který se snažil nacpat do zbraně. Obojí jsem mu vykopnul a odhodil jsem ho na zeď, nějak mě takhle z blízka přešla chuť střílet. To se však asi netýkalo všech, protože hošíkovi uletělo půl čela od nějakého výstřelu. Vůbec mi to nevadilo, naopak říkal jsem si, patří mu to hajzlovi."
Při boji o centrálu AFA zemřelo mnoho desítek lidí, přičemž mezi nimi bylo i přes dvacet gardistů. Andreas měl štěstí, že vše přežil téměř bez škrábnutí. Až po boji zjistil, že má puchýře od popálenin a na boku krvácející šrám od kulky, která ho téměř zasáhla.
Ve společnosti zavládl po pár dnech téměř pořádek. Ernst se dohodnul s armádou a Králem a převzal velení ozbrojených sil. Byla ustavena Rada národní obrany a ta vyhlásila vyjímečný stav. Ernst vydal prohlášení, ve kterém garantoval určitý řád a svobody. Některé úkoly gardy převzala armáda. V policii začala probíhat reorganizace.
Tobias vstoupil do gardy také a s Andreasem se stali členy elitní jednotky. Situace se začínala stabilizovat. Většina příslušníků AFA byla odsouzena k trestu smrti za vlastizradu a garda šla příkladem ve výkonu trestu. Přistěhovalci nekladli odpor a respektovali pokyny armády a gardistů. K žádným vzájemným střetům nedocházelo.
Lidé si postupně začínali uvědomovat, že mají svoji zemi a že patří pouze jim.
2084 – II.serie 3.pokračování – DŮVĚRA
někdy počátkem 21 století: Joakim se stal po reorganizaci velitelem místní policejní jednotky v Malmö. Má smysl pro pořádek a spravedlnost, proto šel před lety k polici. Brzy byl zklamán tou bezmocností a pokrytectvím politiků, kteří házeli policii klacky pod nohy. Prakticky je tak nutili tolerovat zločin a šikanovat slušné lidi.
Národní revoluce však přinesla změny, které vítá. Konečně může dělat pořádně svou práci. Její výsledky jsou už teď vidět. Po pár dnech závladl v ulicích pořádek. Museli sice pozatýkat pár levicových aktivistů, předali je národní gardě, která se s nimi příliš nemazlila. Většina lidí si konečně oddychla, že je někdo zbavil těch vlastizrádců, kteří ničili jejich rodnou zemi a vydávali ji na pospas cizákům.
Dnes jdou kontrolovat přistěhovalce. Národní rada, v čele s Ernstem Bilstromem nařídila uzavření muslimských oblastí a jejich důkladnou kontrolu. Joakim už ví, kam půjdou nejdřív. Budou hledat ukryté zbraně, na které dostali už před měsícem tip od informátorů. Tehdy to velitel zakázal řešit. Úkryt je blízko jedné z mešit, kterých je v té oblasti plno. Mohla to být provokace. Kdyby tam udělali razii a nic nenašli, obviňovali by policisty z islamofobie a xenofobie. Teď už je situace jiná. Přistěhovalci jsou teď vyděšení a v klidu. Nechtějí dát nikomu záminku, aby je začal řešit. Jenže to jim nepomůže, jsou to nepřátelští vetřelci a nikdo je tady nechce.
Joakim svým kolegům vysvětlil plán akce, který důkladně připravil: „Desetičlené komando se rozdělí do dvou skupin a uzavře východy z budovy. Druhý tým půjde dovnitř a zlikviduje případný odpor. Až budeme mít situaci pod kontrolou, zahájí svoji práci Hans se svojí fenkou Atillou.“
Všicni nasedli do aut a v koloně vyrazili k určenému cíli. U zátarasů se pozdravili s vojáky. Od národní revoluce se rozšířil pozdrav: „Heil!“ u kterého hrdě zvedali pravici. V ulicích byl klid, jaký tady nikdy nebýval, muslimani se chovali spořádaně a tiše. Dříve se do této čtvrti dvoučlené hlídky příliš neodvažovaly zajíždět. Přistěhovalci na ně pokřikovali, házeli lahve a odpadky, policisté tehdy prakticky nemohli nic dělat. Dnes je všem jasné, že policisté mají ostře nabito a nějakého mrtvého či zraněného přisťehovalce jim nebude nikdo vyčítat.
Akce proběhla podle plánu. Vše se obešlo bez jediného výstřelu. Na místě zadrželi pět muslimanů, kteří prakticky nekladli vážný odpor. Odvedli je do vozu a po zběžné kontrole prostor, se dali do hledání. Atilla byla dobře vycvičená na hledání zbraní a výbušnin. Po pár vteřinách začala vyštěkávat u skříně, která provizorně zakrývala dveře do další místnosti. Policisté skříň odsunuli a vyrazili dveře. Za dveřmi se skrýval celý arzenál zbraní a vojenské techniky.
Joakim byl nadšený z úspěchu akce, okamžitě nález hlásil na městské velitelství. Dostali rozkaz vše včetně zadržených zodpovědně střežit. Brzy dorazil armádní tým a další policisté. Joakim byl telefonicky pověřen sdruženým velením a převozem celého nálezu a zadržených do vojenských kasáren.
V kasárnách nález převzali ke zkoumání zbraňoví specialisté. Předání zadržených se zůčastnil i šéf oblastní policie. „Mats Källström, SÄPO, dobrý den, gratuluju!“, pozdravil Joakima sympatický pán z bezpečnostní policie. Naštěstí Joakimovi dovolili přihlížet výslechu. Bohužel však se zadržených nikdo nic nedostal, i když je trošku „zmáčkli“.
Přišlo velice zajímavé hlášení od techniků. Mezi zadrženými věcmi našli i několik satelitních telefonů a další komunikační prostředky. Překvapil i nález nekomerčních GPS navigací. Celé vybavení vůbec neodpovídalo prostředkům určeným k běžné teroristické akci. Technicky to vyhodnotili jako vybavení pro akci vojenského útočného komanda.
Brzy převzali režii výslechu přivoláni lidé z CNI (zpravodajská služba). Pentatol sodný brzy zadrženým rozvázal jazyk. Všichni se zakrátko dozvěděli, že Islamastát připravuje rozsáhlý útok na Evropu už na příští týden. Zjistili i mnoho dalších informací.
Policie s armádou začali důkladné kontrolovat všechna podezřelá místa. Zadrželi desítky přistěhovalců, kteří ukrývali zbraně. Zbraní a techniky zadrželi mnoho. Vypadalo to, že zasáhli takzvaně za pět minut dvanáct.
Ernst okamžitě informoval ostatní Evropské země. Švédsko však bylo od vítězství národní revoluce v mezinárodní izolaci. Ernsta Bilstroma označovali za fašistického diktátora a nevěřili mu ani slovo. Nic nepomohlo ani předkládání zadržených důkazů. Ostatní ohrožené země místo toho stupňovali svůj tlak na propuštění zadržených a ukončení výjimečného stavu ve Švédsku.
Joakim telefonoval svému kamarádovi Frankovi do Německa. Loni byl u Franka v Munsteru na dovolené, ten tam učí na vojenské škole. Frank Joakimovým informacím o chystaném útoku muslimanů věřil, rostoucí nepokoje v některých Evropských městech podobný vývoj předjímaly. Německá vláda Frankovi nepomůže, musí se na válku připravit sám, se svými přáteli.
2084 – II.serie – Exkurze (4.volné pokračování)
Karlík se dnes těší do školy. Půjdou na exkurzi do firmy, kde pracuje jeho táta. Paní učitelka s radostí uvítala nabídku zpestřit výuku národní výchovy ve firmě, která pomáhá Říši řešit problémy s nezodpovědnými lidmi.
Karlík přichází ke škole mezi prvními šesťáky. Devátá hodina se blíží, před školou už je celá 6.B. Přichází paní učitelka a všechny odvádí na parkoviště, kde již čeká školní autobus. Všichni nasedají, paní učitelka zkontroluje účast a dává pokyn řidiči k odjezdu.
Autobus vjíždí do ulic Linköpingu a po pár kilometrech jízdy přijíždí na parkoviště společnosti EPD. Děti spořádaně vysedají a na vrátnici už je čeká Karlíkův táta. „Dobrý den pane Goodwater“ zdraví paní učitelka personálního ředitele. Nahlas zdraví i děti, jen Karlík vykřikuje: „Ahoj Tati“.
Barry na všechny pozdravy odpoví ležérně vztyčenou pravicí a pozdravem „Heil!“. Při pozdravu vzhlédne na portrét vůdce a velký nápis: „SVOBODA ZNAMENÁ ODPOVĚDNOST“
Barry odvádí celou třídu do síně tradic a zahajuje výklad:
„Po vítězství národní revoluce a vytvoření naší Říše bylo nezbytné stabilizovat ekonomiku. Bez fungující ekonomiky bychom se nemohli dlouhodobě ubránit před rozpínajícím se Islamastátem a Ruskem. V té době žilo ve světě mnoho nezodpovědných a neschopných lidí. Nedokázali uživit sebe a své rodiny. Utráceli a zadlužovali se, dluhy neplatili a spoléhali na soucit ostatních.
Sociální experimenty zavedené ve dvacátém století byly hlavní příčinou zániku většiny států. Lidé přestávali pracovat a nechávali se živit ostatními. Po velké hospodářské krizi a následných válkách byly všechny sociální systémy zrušeny a ve většině zemí bylo obnoveno otroctví.
Náš vůdce však není příznivcem otroctví a zvolil humánnější řešení. Pokud se někdo dostane do dluhů, může si dluh odpracovat. Naše společnost Easy Payment of Debt poskytuje účinné řešení pro lidi, kteří se zadlužili a dluhy nedokáží při běžném pracovním výkonu splatit.
Ve výrobních halách lidé normálně pracují v osmihodinových směnách. Po skončení směny si odcházejí odpočinout do speciálních relaxačních autobusů. V autobuse je jim simulována virtuální realita odpočinku. Technologie je to dokonalá, dokáže vytvořit iluzi 16 hodin odpočinku za 250 minut. Lidé tak zvládnou odpracovat více než dvě pracovní směny za 24 hodin. Ušetří také za dopravu a za bydlení, virtuální odpočinek je mnohem levnější.
Exkurzi zahájíme prohlídkou výrobních hal, relaxační autobusy si prohlédneme na závěr. Máte nějaké dotazy?“
„Pracují u vás i nezadlužení lidé?“ ptá se Michal.
„Ano také máme takové zákazníky, je jich však nepatrné množství a většinou u nás dělají méně než rok.“
„Jak dlouho lidé u vás obvykle pracují?“ táže se paní učitelka.
„To je velice různé, někteří jen rok, někteří několik let“
„Žádné doživotí?“ vykřikne Karlíkova oblíbená spolužačka Linda.
„Ne, to si pleteš s firmou PROJAIL, ale tam jsou umisťováni lidé za trest. U nás je to dobrovolné. My dluhy zaplatíme a dlužník s námi podepíše závazek na jejich odpracování. Pořád je lepší si dluhy odpracovat zavčas než se pak nechat potrestat soudem.“
Po chvíli ticha, Barry vyzve žáky a paní učiteku: „Tak vyrazíme, klidně se mě ptejte v průběhu prohlídky.“
Stroje ve výrobních halách děti úplně uchvátily. Obrovské lisy a rotující obráběcí stroje znali zatím jen z obrázků. Dělníci sice nebyli příliš usměvaví, ale vypadali celkem v pohodě. Nejpříjemněji vypadá prostředí jídelny. Vůně dobrého jídla oživovala celý ten průmyslový prostor. Linda se prodrala ke Karlíkovu tátovi a říká: „Já jsem četla, že je krmíte granulemi!“
„To není pravda, možná u konkurence, ale u nás ne! Samozřejmě granulemi krmí lidi v PROJAIL, tam jsou však lidé za trest, to je něco jiného.“
Vrcholem prohlídky je parkoviště relaxačních autobusů. Parkoviště jsou dvě. První vytváří iluzi, že autobusy odjíždějí a přijíždějí. Autobusy opravdu přijíždějí a odjíždějí a zastavují u chodníků vedoucích do vnitřního vchodu do EPD.
Druhé parkoviště je bez chodníků, autobusy sem přivážejí již spící-virtuální realitou krmené lidi. Na parkovišti stojí nehybně desítky autobusů plných „zasněných cestujících“. Parkovišti dominuje dohledové centrum, které monitoruje zdravotní a psychický stav relaxujících. Zde má svoji kancelář i Barry.
„Ti lidé vědí, že je ten odpočinek jen virtuální?“ ptá se zvídavě Michal.
„Když podepisují smlouvu, tak to vědí. Po pár týdnech však ztratí kontakt s realitou a myslí si, že skutečně odpočívají ve svých virtuálních domovech. Je to pro jejich psychiku i lepší.“
„Slyšela jsem, že jim pořád zkracujete dobu odpočinku, je to pravda?!“ klade další nepříjemnou otázku Linda.
„Simulační programy se stále zlepšují a to nám umožňuje zkracovat dobu relaxace. Je to však výhodné i pro pracovníky, odpracují si svůj dluh dříve.“ Barry si však pomyslel – není to tak docela, náklady na upgrade se přeúčtovávávají i na pracovníky, takže z toho krácení odpočinku nejvíce profituje firma.
Prohlídka firmy uběhla strašně rychle, dětem se líbila a paní učitelka je spokojená. Tím, že děti viděly na vlastní oči důsledky neodpovědnosti, vzrostla jejich ctižádost a morální povědomí.
Při cestě zpět ke škole vykřikl Michal, „Koukejte!“ a ukázal napravo z okna. Autobus právě projížděl kolem vysokého plotu firmy PROJAIL. „Tam je krmí těmi granulemi,“ špitaly si děti. Paní učitelka to nijak nekomentuje, doma také občas jedí granule, aby ušetřili. To však nesmí nikdo vědět, stydí se za to.
Barry si zběžně prohlíží reporty z rodinného serveru. Prohlíží vše jen zběžně, pro jistotu. Musí si dávat pozor, aby se nekompromitoval. Poslední významnější zprávou byla indikace těhotenství jeho parnerky. To už je však dávno.
Nyní však vidí dvě problematické zprávy. Z rozborů moči u syna je patrné užití drog. Karlík je ještě příliš malý a netuší, že jsou na všech toaletách automaticky prováděny analýzy vzorků. To bude problém, vše už může být ve svodných hlášeních. Ještě je tu problém s bezpečností. Včera byla narušena ochrana síťových přístupů. Barrymu se nechce věřit, že by Karlík ty ochrany dokázal prolomit.
Obojí je průšvih. Kdoví, kde všude už jsou kompromitující data?
Kompromitující data jsou pro Barryho i rodinu hodně nebezpečná. Může být vyloučen ze strany, mohou ho vydírat. Nejnebezpečnější je riziko odebrání syna. Systém je nekompromisní, pro jeho obelstění bude muset Barry riskovat ještě více.
Musí promluvit se synem. Puberta s ním už nebezpečně hází. Musí mu vysvětlit rizika. Poučit ho o morálce a důsledcích jejího porušování. Karlík je inteligentní a snad vše pochopí.
Horší to bude s daty, jejich smazání přijde draho. Barry okamžitě žádá o schůzku „přítele“ Hermanna.
Naštěstí se brzy domluvili. Dali si schůzku v hospodě u Tří psů, kousek od Hitleráku.
(předchozí kapitola http://vasicek.blog.idnes.cz/c/12893/2084-IIserie-MALY-HACKER.html )
***
Barry rychle prošel náměstím a zamířil do podzemních útrob hospody.
„Ahoj co tě pálí!“ vítá Barryho efektivně Hermann.
„Ahoj, kluk je v pubertě a blbne,“ odvětí tiše Barry.
„Co je to všechno za data?“
„Indikace užití drog a hacking.“
„Ajaj, s tou močí to bude problém, to už budou mít i ve škole. Kdy to bylo?“
„Včera.“
„No to by se dalo stihnout, ten záznam sice bude na spoustě míst, ale z hodnocení by se to dalo ještě vyjmout,“ a dodává: „Už jsi s ním o tom mluvil?“
„Ne,“ odvětí provinile Barry.
„Tím musíšl začít! Nemůžem to mazat opakovaně,“ nevrle mručí Hermann a spěšně pokračuje:
„Co s tím hackingem? Vždyť jsme tam nastavili ty naše kanály.“
„Já nevím, vrtal se v tom, když jsme byli s Marií na párty, podle všeho se díval na Perský kanál. Vždyť je to malej kluk, přece mu nemůžu říct, že to mám od tebe systémově hacknutý.“
„Hm, to bude problém, musíme si pohrát i s hardwarem.“
„Takže s klukem promluv nebo ho zřezej, ale zastav ho a pak to vymažem, snad to půjde. Musíme být rychlí, než se ty informace příliš roznesou,“ pronesl Hermann a objednal dva panáky rumu na kuráž.
Barry se zamyslí a rozhodne se: „Jdem do toho hned, jestli můžeš! S klukem hned promluvím.“
„Dobře, běž, za hoďku jsem u tebe a vyřídíme to,“ souhlasí Hermann přezdívaný Hrob a s pozdravem „Na Vergilia“ zvedá k ústům rum.
***
Barry přichází domů a míří přímo do Karlíkova pokoje. Žena na něj tázavě hledí. „Nic se neděje, mám to pod kontrolou, vše ti pak vysvětlím. Dnes příjde můj čistič,“ odbývá ji. Už jí to dochází a nechce zdržovat.
„Ahoj tati“, odpovídá na pozdrav trochu vyplašeně Karlík.
„Už si velký kluk a musíš si uvědomit odpovědnost,“ pronáší co nejmírněji Barry. Karlík se začíná bát, táta ho nikdy nebil, to ne, ale cítí, že je tu problém. Je na něm vidět nečisté svědomí.
„Kde máš tu trávu?“ uhodí Barry. Karlík v úleku mžikne očima k zásuvce psacího stolu. Oběma je to jasné a táta to dotahuje: „Dej to sem a napřahuje k převzetí ruku.“
Karlík roztřeseně otevírá šuplík a podává ušmudlaný sáček. Kouká vyděšeně, třese se hrůzou.
„Neboj se, zatím to nikdo neví,“ říká shovívavě a strká sáček do kapsy. „A nikdo to ani vědět nesmí, rozumíš?
„Jasně tati, jasně!“ slibuje překotně Karlík.
„To nestačí. Na všech toaletách je automaticky prováděn rozbor moči. Ta data jsou vyhodnocována a můžeš mít problém. Barry zašmátrá v druhé kapse a podává Karlíkovi krabičku tabletek. Tohle hoď před každým čuráním do záchodu, zamaskuješ to. Pár dnů to ještě bude poznat,“ vysvětluje otcovsky.“
Karlík už se uklidňuje a omlouvá se.
Barry přikyvuje a přísně praví: „Teď to vyřešíme a příště ať se to už neopakuje!“
Mám tu však ještě jeden problém. „Co jsi včera vyváděl s komunikací?“
„Já nic, to Michal,“ odpovídá znovu vyděšeně Karlík.
„Proč jste to dělali?“
„Já nevěděl, jestli to dokáže, byl jsem zvědavý,“ vysvětluje Karlík.
„Karlíku, žiješ ve světě, ve kterém platí zákony. Policie zákony prosazuje a proto je i náš server k policii připojený. Chceš mít problém? A chceš, abychom měli všichni problém?“ Táže se Barry s upřeným pohledem do očí.
„Oni už to vědí?“ děsí se Karlík.
„Zatím ne, protože mám stranickou imunitu, ale kdo ví.“
„Takové věci prostě dělat nemůžeš, ani sám, ani s kamarádem. Ohrožuješ sebe i nás. Jasné!“
„Jo, jo já už to neudělám.“
„Dobře, když budeš mít nějakej problém, přijď za mnou. Uvědom si, že o všem jsou pořizovány záznamy. O všem! Rozumíš!“
„Ano, ale to je hrozné,“ odpoví zklamaně.
„Hrozné to je, ale nic s tím nenaděláš, musíš se tomu přizpůsobit.“
***
Hermann sebou vleče dvě bedny speciálního vybavení a Barrymu hned sděluje, „Mazání Aeneidy už běží, teď to tu dostřihnem.“ Hermann zkušeně odlamuje policejní plombu a otvírá útroby domácího serweru. Po několika minutách jsou všechna zařízení propojena. Barry vytahuje z bedny těžký kovový válec a hledá pro něj nejvhodnější umístění.
„Tak připraveno, jdeme,“ vydává Hermann pokyn.
Hermann s Barrym, Marií a Karlíkem vycházejí ven. Na ulici Hermann pohlédne do oken a dává pokyn k akci. Záblesk výboje uvrhl okolí na pár sekund do tmy.
Po chvíli už Hermann s Barrym kontrolují výsledek akce. Hermanna ještě čeká spousta práce, tu však dokončí už vzdáleně. Barry po chvíli zjišťuje, že v rámci „výmazu“ přišel o důvěrné přístupové kódy k zakázaným sítím. Ach jo, s dětmi je to těžké. S kapsy vytahuje ušmudlaný sáček trávy. „Ukaž, to jsi mu sebral?“ praví Hermann a natahuje ruku. Otevírá sáček a zklamaně odvětí „Takové seno, to je fakt pro děcka.“ Přesto si sáček po kývnutí Barryho háže do bedny, do které uklízí své „nářadí“.
***
Snad je vše vyřízeno. Hrob není levný, ale soukromí je soukromí. Smazání dat je trestné, ale chybička se občas vloudit může.
Barry ukládá Karlíka spát. Karlík spiklenecky chápe, že teď porušovali zákon všichni. Bojí se, ale věří Tátovi.
Barry se však strachu tak snadno nezbaví. Musí doufat, že Hermann odvede svou práci dobře.